Anunk je (také) blog o interiérech, nábytku a českém designu. Větu o tom, že Ema třímá patřičný druh nádobí, přičemž na ní kouká máma, známe všichni. Mně osobně víc utkvěla věta "Pony maso nejí". Marně jsem si tehdy ve školních škamnách lámala hlavu proč vůbec někdo píše o tom, že poník nejí maso. Asi to bylo proto, že pony se hodil do slabikovacího slovníku prvňáků a to maso zrovna mlela máma. Dnešní článek Anunku je o jedné mámě, jejíž Ema to nejdřív měla težký. Máma (Erika Partyková) chodila po obchodech a sháněla něco, co by zaujalo Emu, která tou dobou už vyrostla z kostek (teda ... rozumějte, ona se ta holčička normálně narodila a kostky s její existencí na světě neměly lautr nic společného, taková pohádka to zase není) ale chudák Ema chtěla na hraní něco víc, než ty kostky.
A tak se máma vypravila do obchodů a přišla s prázdnou. Nic se jí nelíbilo, všechno bylo příliš plastikové a ne moc bytelné. A tak máma oslovila tátu (tedy, v tomhle příběhu Emy dědu, věřím, že pořád stíháte udržet dějovou linku). Protože tenhle táta / děda je truhlář. A ten vyrobil první nábytek.
Dneska už je Emagame celkem zavedená značka. Možná si postýlku, skříňku a stoleček pamatujete z Designbloku 2012. A nebo jste o tomhle nábytku už četli třeba u Marušky Mrňávkové, která, mimochodem píše skvělý blog "Břichopas about toys" o hračkách, nejen těch českých.
Možná si myslíte, že tenhle nábyteček je malilinkatej, panekovitej. Mno a na fotce výše vidíte, že není. Tedy, je pro panenky, ale v porovnání s holčičkou vidíte, jak asi velikej vlastně je. Nejsem si uplně jistá, že ta holčička na fotce je Ema, ale protože jsem všechny fotky našla na Emagame stránkách, tipla bych si že ano. Řekla bych, že tahle Ema se má. Ne snad proto, že by máma měla mísu, nebo mlela maso, který stejně Pony nejí, ale prostě proto, že její máma si usmyslela, že si tahle Ema bude hrát krásně.
A jak si hrajete vy?
