Takový jiný kalendář

Cévní chirurgie

Rozhovor s módním návrhářem Pavlem Křivánkem přinesl spoustu pozitivních reakcí. Pavel v jednom z dalších svých projektů /časově se nám jeho realizace s prvním interview potkala/ velmi neobvykle spojil charitativní činnost s uměním. Výsledkem je kalendář s 12 nápaditými a rozhodně neovyklými fotografiemi, jehož cílem je pomoc ženám s rakovinou prsu. Určitě by byla velká škoda o něm nedat vědět. 

Víc mi o něm prozradil sám Pavel:

Pavle, těsně před naším prvním interview jsi se vrátil z Hradce Králové. Tehdy jsi se zmínil, že jsi tam byl fotit dobročinný kalendář. O co se přesně jedná?

Jedná se o kalendář, který vznikl ve spolupráci s Fakultní nemocnicí v Hradci Králové, konkrétně s centrálními operačnímy sály. Oslovila mě dlouholetá kamarádka Zuzana Holečková, vrchní sestra, s prosbou o pomoc. Chtěla najít způsob jak uchopit nafocení kalendáře, jehož cílem bude získat prostředky na dobrou věc. Myšlenku nafotit charitativní kalendář nosila v hlavě už dlouho, ale teprve letos se jí podařilo získat veškeré prostředky a  najít sílu k tomu jej zrealizovat. 

Jak probíhala realizace? 

Zuzka mi plně důvěřovala a nechala mi volnou ruku. Jedinou podmínkou bylo, že modelkami budou skutečné sestřičky, kterých bude celkem 26. 

Oslovil jsem kamaráda fotografa Pavla Hejného a vizážistku Lucii Janků. Doma jsem si připravil jednotlivé kompozice na papír, tak abych postavil všechny "operativy". Jednalo se o chirurgii, cévní chirurgii, traumatologii, urologii, kardiochirurgii a také se připojila děvčata z centrální sterilizace. Kalendář měl působit umělecky, fashion, přičemž jsem se snažil do toho tématicky zapojit jak nástroje tak i materiály, které jsou k danému výkonu používány. Musím říci, že ze samotného focení jsem byl překvapen. Sestřičky projevily značnou dávku profesionality a pokory a určitě to nebylo jenom tím, že kalendář je určen pro dobrou věc.

Všechny sestřičky jsem neznal, o to víc to byla pro mě improvizace a spoustu věcí jsme řešili na místě. Na focení kalendáře jsme měli dva dny. Takže jsme začínali v sobotu v sedm ráno a končili v neděli ve čtyři. Sestřičky to dělaly ve svém vlastním volnu a v čase kdy operační sály nefungují na 100 %. 

Nač jsou určené peníze získané z prodeje kalendáře? 

Výtěžek  půjde na léčbu rakoviny prsu. Konkrétně na brachyterapii, která výrazně zkrátí dobu pobytu pacientky na lůžku.

A poslední důležitá otázka: Kde se dá kalendář koupit?

Jelikož první výtisk byl úspěšný, tak se bude dělat druhý dotisk. Mám z toho velkou radost, protože už se pomohlo 3 pacientkám. Nicméně kalendář se dá za 299 Kč objednat na martina.petraskova@fnhk.cz, kde získáte určitě více informací o jeho prodeji a logistice k vám.

Operační sál a paní Zuzana.

Dle kalíšku je to jasné - urologie.

Příjemný prodloužený víkend přeje

Renata

Interview: Paul Brun

Pavlova aktuální kolekce pánského spodního prádla le Coque /kohout/ a úplně čerstvé fotky exkluzivně pro Anunk.

Když jsem tiskla zvonek dole u dveří, šplouchala mi v botách voda a v hlavě hučelo hlášení z metra o tom, kde nezastavuje. Rozvodněná Vltava v zádech. Pár schodů se zdobeným zábradlím, několik pater výtahem a tam sucho a pohoda. Prostorný světlý byt s vysokými stropy, staré časy zamíchané s těmi novými a pánským tvůrčím espritem módního návrháře Pavla Křivánka. Pavel je vlastně velký brňák žijící už několik let v Praze. Velmi otevřeně mi v rozhovoru pověděl o tom, jak se dostal k této profesi a taky proč žije v Praze.
...

Interview with fashion designer Pavel Krivanek in his flat in Prague. We have talked about his life, work, new projects and his home.

 

Pavle, jak ses dostal k módnímu návrhářství?

Když jsem se učil na pánského krejčího, zjistil jsem, jak moc mě to baví a jak moc mě láká zkoušet nové střihy a hlavně materiály. Věděl jsem, že někde sedět a šít stále stejný střih, není pro mě. Následující dva roky na nástavbě, jsem vlastně kromě docházky pořád šil. Moje máma se vrátila z práce a měla ušitý nový kostým – to byl můj rekord – za 4 hodiny. Když jsem šel do obchodu s oblečením, chytla mě lakota, protože jsem si to přece mohl ušít sám. A pak spousta známých, kteří něco potřebovali. 

 
Pak jsi šel návrhářství studovat?

Ano, pak následovala textilní fakulta na Technické univerzitě v Liberci. Tam jsem se potkal se stroji na úplet, který mě už dlouho lákal. Zkoušel jsem šít trička a úpletové šaty. Ale snažil jsem se nezapomínat na své řemeslo – pánský krejčí. Tehdy jsem taky získal první zákazníky a dá se říct, že na studiích mě šití živilo. Díky tomu jsem si troufnul, vzal si studentský úvěr a pořídil si profesionální šicí stroje. To byl úvazek a motivace pracovat dál. 

Vím o tobě, že jsi studoval v Německu.

Ano, moc jsem chtěl zkusit studovat v zahraničí. Bohužel v Liberci se mi to nepovedlo. Ale začal jsem studovat ekonomii na brněnské VUT. Odjel jsem na půl roku studovat do Německa. Po návratu jsem si studium ve zkráceném čase dodělal. Zasedl jsem k šicím strojům a chtěl se v módní sféře zkusit prosadit. Načež přišlo velké rozčarování ze světa módního byznysu. 

Takže jsi přestal šít?

Víceméně ano. Pracoval a žil jsem nějaký čas v Berlíně, kde mě živila spíše ekonomie. Ale když jsem se vrátil, uvědomil jsem si, že mě přece jen ze všeho nejvíc baví šít. A vznikla moje značka Paul Brun. 

Velmi úspěšná byla i tvoje účast na brněnském STYL- KABO – hned pak jsi odešel sem do Prahy, souviselo to nějak? 

Ano. Účast na STYL-KABO byla velká zkušenost. Připravit kolekci stojí hodně času, je to samozřejmě velká výzva, ale taky velký výdaj. Sice jsem nevyhrál – ale. Potkal jsem tam Josefa Ťapťucha a ten mě nasměroval, ať zkusím výběrové řízení na asistenta v ateliéru oděvní tvorby na VŠUP. A vyšlo to. Pracoval jsem tam rok a půl.

Řekni mi něco o Bushmanu, kde jsi poté nastoupil jako hlavní návrhář.

Bushman byla dobrá zkušenost, naučil jsem se sebekázni. Muset respektovat značku a muset se trefit do stylu. Po třech letech jsem se ale rozhodl odejít, protože bych vyhořel. Nebyl prostor pro to se rozvíjet. Pořád jenom písková, okrová…./smích/. 

 A teď? 

Dělám práci, která není tak daleko od mého zaměření – pracuji pro výrobce zdravotnických textilií. Při tom mi ještě zbývá dost času na moji vlastní tvorbu a projekty. Podařilo se mi vyvážit pracovní život tak, aby šití bylo stále mým velkým koníčkem, a přitom nejsem pod tlakem, který přijde vždy, pokud se jím chcete i živit. 

Před nedávnem jsem dokončil kolekci pánského spodního prádla a před chvílí jsem se vrátil z focení charitativního kalendáře, kde jsem skloubil obě své momentální profese /víc se dozvíte na Anunku na podzim/. Mezitím ještě vznikla myšlenka projektu PRAGHAUS, který bude sdružovat české designéry pro společnou prezentaci na Stoffmarketu v Berlíně. 

Takže opět pracuješ s úpletem – myslím v případě kolekce spodního prádla? 

Ano. Už dlouhou dobu jsem kolekci spodního prádla pro pány zvažoval. Osvědčené střihy už mám a ušít si je umím taky sám. Po prvních kouscích se jen zaprášilo. Myslím, že v budoucnu se ještě něco kolem toho stane. Ale nechci předbíhat. 

Co nejčastěji šiješ a jak získáváš zákazníky? 

Nejčastěji šiju svatební šaty, obleky a teď jim začaly velmi konkurovat trenýrky! 

Zákaznice za mnou většinou chodí na doporučení. O to víc mě těší, že přijdou právě za mnou. Zejména v případě svatebních šatů to beru jako velkou důvěru ve mně. Zrovna před několika dny jsem jedny dokončené předával a byla to velká radost na obou stranách. 

Řekni mi, jak se ti bydlí v Praze, na Žižkově, v tomhle bytě? 

Tenhle byt mám rád. Zařízení je většinou z Ikea a nebo jsou to dárky od maminky nebo kamarádů. Líbí se mi ten prostor, vysoké stropy a navíc tu mám i svůj ateliér. Moje zahrádka za oknem – ta je taky hodně důležitá! 

Všimla jsem si, jak pečlivě třídíš odpad. 

To musí být!

 

Vlevo - Pavel mi právě ukazuje čerstvé fotky pro charitativní kalendář.

Ateliér a v něm neuvěřitelný pořádek.

Návrhy svatebních šatů - dnes už jsou jejich nositelky vdané paní. Jak vypadaly ty vlevo na nevěstě, se můžete podívat zde.

U vchodových dveří hlídají parohy.

Moc děkuji Pavlovi za to, že mě nechal v mokrých ponožkách klouzat po podlahách s foťákem v ruce, nechal mě nahlédnout do ateliéru a za velmi příjemné povídání. 

Renata