Z lesa

středa 15. ledna 2014


V tomhle jsme všechny čtyři stejné, vždycky, když potkáme někoho, kdo nás zajímá a baví, nutí nás to ptát se...  A protože stále potkáváme tolik zajímavých lidí, možná čím dál víc, chceme se ptát častěji...tušíme, že by to mohlo bavit i vás.




Všechny známe Jany blog Z lesa. Milujeme její obrázky a obdivujeme ji. Jana se totiž nebojí černočerné tmy lesa a umí žít šťastně na samotě se dvěma malýma dětma. Žádná depka, žádná ponorka, jenom samé krásné obrázky...

Jana Kloučková Kudrnová je grafická designérka a ilustrátorka na volné noze. Žije se svým mužem, dcerkou Andulkou a malým Jankem v podhůří Jeseníků, kousek od Olomouce. Pro své děti ráda tvoří a výsledky pak sdílí na blogu Z lesa
Vlastní tvorbu: grafiky, plakáty, trička aj. inspirovanou touhle lesní zkušeností nabízí na Fleru. Její práci najdete i na webu Ateliér 01






Jano, čím jsi chtěla být jako malá?
Nikdy jsem nechtěla být ničím jiným, než jsem teď. Měla jsem to tedy vcelku jednoduché. 

Jak ses tedy dostala ke své práci, k tomu co děláš a co tě živí?
Jak už jsem říkala, výtvarničinu jsem chtěla dělat, co si pamatuji. Chodila jsem po domě a každému, kdo byl ochotný poslouchat, jsem vyprávěla, že budu malířka. 
A na střední jsem nemusela chodit na matiku a tak… to bylo něco pro mě. Milovala jsem grafickou dílnu se všemi těmi vůněmi, špinavé ruce od barev. Celý proces práce. Výstavy. Bohémský život. Vysoká mě pak postrčila blíž k realitě, abych se dokázala prosadit, postarat se o sebe. 

Máš malé děti a to, co tvoříš, je dětmi velmi ovlivněno... je to velká odbočka od nějaké tvé původní představy o vlastní tvorbě?
Je to velká odbočka od mé představy o celém životě! Představ si, mě nikdy ani nenapadlo, že budu máma. Celý život jsem věděla, že chci tvořit, že chci bydlet v přírodě.  Ale tohle? 
Kdo by-propánakrále-chtěl dobrovolně přibrat dvacet kilo, ztratit kontakt se životem, který se teprve začal odvíjet podle jeho představ, měsíce se nevyspat… 
Ale tak nějak to přišlo. Byla jsem překvapená, jak moc chci být máma. Tik tak, znáš to... 
Věděla jsem, že to chci dělat dobře. Kreativně.  Děti jsou děsně inspirativní.  Dává mi to moc. A znovu si prožívám své dětské hry, to je úžasná zkušenost. Dalo mi to samozřejmě i nadhled nad mou profesí, takže neřeším každou prkotinu.







Líbí se mi, když jsou obrázky pro děti jednoduché, když nejsou příliš polopatické, když se i s barvami šetří.  Dětem je potřeba nechat prostor pro fantazii...asi to vnímáš stejně?  
Myslím, že je hodně důležité, v jakém vizuálním prostředí děti vyrůstají. Jestli jsou zahlcení neupřímným kýčem, nebo jestli, jak říkáš, mají prostor pro fantazii. Trh nám neustále vnucuje ty příšerné barevné kombinace, Disneyho očíčka, že to tak děti mají rády, že např. nechtějí černou... to pro mě ale není argument! Také by nejraději snídaly lentilky a Lego si strkaly do nosu:-)
Nejsem snad příliš radikální? 
Ne, pro mě ne, já to vidím stejně:-)
Jenom se poctivě snažím dělat pro své děti to nejlepší a podle svého nejlepšího svědomí. Ale to máš ve všem – v hudbě, stravě... Přece je nechceš zapráskat bordelem, chceš pro ně kvalitní jídlo, kvalitní oděv, hračku, prostor, kde by se mohly rozvíjet. 
Tak i to, na jaký obrázek každý den po probuzení koukají, nebo z jaké knížky čtou, to je přece důležité. Ilustrace z knížek, které jsme četly jako děti, si pamatujeme celý život. 

Jo, s tím já úplně souzním. Na svém blogu máš volně ke stáhnutí svou práci-omalovánky, knížky, obrázky, aby i ti, kteří nekreslí, mohli s dětmi tvořit. Dělá ti tohle rozdávání radost?
Dělala bych je stejně. A takhle to dává větší smysl. Grafiky si pak žijí vlastním životem. Baví mě, kam se dostanou. Že mi pak přijde zpráva z druhého konce světa nebo sousední dědinky. Nebo mi přijde fotka, jak si holčička v Austrálii vymalovává stejný obrázek jako moje dcerka...  
Samozřejmě mi to dělá radost. 
A zase to asi souvisí s mým povoláním – užitá grafika. Užitá. Využitá. Reprodukovatelná a šiřitelná. 
Ale je to i moje vypočítavost. Když tvořím, dítě mi kouká pod ruce, jsem hájená, nemusím dělat medvěda a postrkávat po zemi autíčko, jsem prostě máma, která konečně dělá něco užitečného. 

Pracuješ doma.  Máš pro sebe místo kde máš klid na práci?
Mám tříletou dcerku, sedmiměsíční miminko a malý domek. Nemám žádný klid na práci! 
S láskou vzpomínám na svou pracovnu, kde jsem tvořila dříve a slibuji si ji do budoucna, úplně ji vidím. Jak já si jí budu vážit! I když jenom o tom to samozřejmě není, já vlastně potřebuji na začátku jenom tužku a papír, takže jsem spokojená, když kreslím a druhý konec papíru mi žmoulá Janek a něco mi k tomu brouká. 





Bydlíš na venkově, prožila jsi „cestu z města“ nebo jsi rodilý venkovan?
Jsem sídlištní dítě. A pravděpodobně díky tomu, že jsem si prožila svých jednadvacet let v paneláku, jsme tam, kde jsme. Člověk znalý života na samotě a na vesnici by do těchto podmínek asi nešel tak zbrkle a s tolika romantickými představami. 

Hmm, to znám, náš dům jsme také vybrali srdcem až potom přišla ke slovu hlava...
Nám se zalíbilo místo, levně jsme koupili první domek který byl k dispozici. S tím, že jej přetvoříme k obrazu svému. Byli jsme nerozumní a nezkušení. Naštěstí!

Ale bydlení na samotě a navíc s malými dětmi to přece není žádná selanka!
Paní letní sousedka mi občas vysekne poklonu, jaká jsem hrdinka–vychovávat tu děti, pracovat s miminkem. Ale hrdina je spíš můj muž - lovec, zásobovač, ochránce ohně. 
Já jen v sobě musím krotit tu feministickou saň, sebe samu nevidět s přistřiženými křídly. Musela jsem si v péči o děti a domácnost najít to svoje, co mi jde dobře a co mě baví. Ostatně asi jako každá současná máma. 

Jak jste se zabydlovali?
Mít malý domek je velká výzva. Musíme promýšlet každý centimetr prostoru. Věci, které nepoužíváme, dáváme do Charity a je to docela očistné. (Občas v žertu říkáme, že když už to vážně nepůjde dál, přistavíme levé křídlo.)
Dalším specifikem je, že je naše bydlení situované u hradby lesa, takže veškeré vybavení a výmalby jsou bílé, abychom nahnali dovnitř alespoň trochu světla–ovšem se zachováním původních prvků, které jsou v barvě tmavého dřeva.
Postupně se nám daří měnit levné vybavení, které jsme museli pořizovat rychle a s velmi omezeným rozpočtem, za věci, na které je radost pohledět. Teď třeba nadržuji autorské keramice, ta to má u nás doma dobré.





Už jsem říkala, že na obrázcích s barvami šetříš.  Máš ráda i málobarevné bydlení?
Jsem dost ovlivněná svým povoláním, nesnesu kolem sebe moc barev, značek, etiket, protože mi tahají oči a já o nich musím pořád přemýšlet. 
Například cesta do města je pro mě učiněné peklo. Těch billboardů, reklam, oslovení! Unavuje mě to. Proto mi dělá dobře les. A snad mi i pomáhá odvádět ryzejší práci. 
Víš jak jsem se třeba natrápila s dekoracemi na stěnu! 
Až poslední roky–když dělám vlastní věci, nám tu občas něco visí. Když udělám nový kousek, vyvěsím ho někam v domě, chodím kolem něj a pořád ho okukuji, jestli „je to jako dobrý“… no a už většinou zůstane na svém místě. Lesní sérii plakátů jsem původně navrhovala pro dcerku do pokojíčku, ale visí nám v jídelně, chci ji mít pořád na očích.  

A co máš na vašem bydlení nejraději?
Rozhodně to, jak máme blízko k přírodě. Jak je tu krásné každé roční období, každé počasí. Pořád se mi stává, že zůstanu před nějakým „obyčejným“ přírodním jevem stát v naprostém vytržení. 
Třeba za silného deště-jak voda stéká po kmeni obrovských buků jako vodopád. Nebo zimní les, nikde ani noha, zvířata jsou blíž. Teď je tu brzy tma, veřejné osvětlení je kilometry daleko. To je TMA! Nerozkoukatelná. 
Náš domek je v tomto prostředí jenom ulita, je fajn, že se rychle vytopí, a že se nám sem vleze veliká postel, ve které se večer všichni čtyři sejdeme, a víc od něj nečekám.Chtěla bych jej časem víc propojit s přírodou kolem, uvidíme...

Vidím to na  úplnou idylu:-)
To ne.  Třeba se stále zbavuji těch romantických ideálů, se kterými jsme sem přišli. Setkání se strženou srnou, zapadlé auto, zamrzlá voda... to mě vrací to syrové reality.





Vím, že život v blízkosti přírody člověka ovlivní.  Začneš víc přemýšlet o spotřebovávání a recyklaci, o tom, že věci, které už nechceme se z povrchu zemského jen tak neztratí.  Je ti blízký princip úspornosti a užitečnosti?  
Ten mi byl blízký vždycky. Ano, topíme eko-briketami, sbíráme plody a rostliny, kompostujeme, třídíme–a všechno je tím lesem kolem mnohem přirozenější. Ale také máme každý své auto nebo jsem nemohla pro děti používat látkové pleny kvůli příliš častému praní, je to kompromis.
Moji klienti (a rodina) šílí z mého nezájmu o mobilní komunikaci. Někdy kolem porodu dcerky jsem vypnula vyzvánění a nevím, nevím, jestli ho ještě někdy zapnu...stejně je tu špatný signál. Občas se mi telefon ztratí a několik týdnu nefunguje. 

O jaké práci sníš? 
O pomalejší. Mám tzv. dobře nakročíno si svůj sen o ideální práci splnit. Grafika mě samozřejmě baví, to je základ, dostanu se do oborů a míst, které mě posunou dál. 
Třeba jsem do té které zakázky nevěděla, že dokážu udělat kampaň pro bílou elektroniku nebo ilustrovat knihu o čarodějnických procesech s celou svou temností. Hýčkám si klienty, kteří mě baví.

Pomalu ale jistě směřuji víc k ilustraci, volné tvorbě.  Ilustrace mi jde snáz, nikdo mi do toho nemluví. Naopak grafika je řemeslo a práce je ovlivněná tím, co se zrovna děje v designu.
Samozřejmě mám sny a mám spoustu plánů. Třeba bych ráda  ilustrovala pohádky, a našla autora, se kterým bych si sedla... 

Jano, co je pro tebe úplně nejvíc?
Zdraví a soudržnost mé rodiny. Tvoření, to taky. 

Foto: Jana Kloučková Kudrnová
Facebook Pinterest Twitter Google +1 pošlete to dál

24 komentářů

  1. Díky, já ten blog neznala...tak na něj hned běžím kouknout!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Lucie, nakoukni a určitě budeš chodit na návštěvu častěji...Jany obrázky a omalovánky jsou super a ty máš a budeš mít pro koho je stahovat:-)

      Vymazat
  2. Tušíte správně, bavííííí! :) Díky za fajn příspěvek! :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Olív, jsme rádi, že tě bavííííme!

      Vymazat
  3. Janu a její blog znám, ale tohle povídání bylo super!!! Díky za něj!

    OdpovědětVymazat
  4. Odpovědi
    1. To jsme rády, hezkého počtení a hlazení po duši není nikdy dost.

      Vymazat
  5. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Veroniko tahle cesta z paneláku do lesa chce kuráž, ale sny si má člověk plnit, tak přejeme ať ti to stádečko ovcí bečí u oken o chvíli dřív než za patnáct dvacet let:-)

      Vymazat
  6. Super blog, prijemne povidani. A to bydleni ! Inspirativni...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ano, to bydlení! Krásně k Janě pasuje, je o ní, o jejich životě...a tak to má být.

      Vymazat
  7. Díky za rozhovor... S chutí přečten :)

    OdpovědětVymazat
  8. To sem si krásně početla...Jano, jsi tak inspirativní. Díky za to!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jana je opravdu inspirativní, ale to ty Markét taky:-)

      Vymazat
  9. Hezký rozhovor a velmi pěkný blog. Díky.

    OdpovědětVymazat
  10. Blog Z lesa znám už dlouho, Jany tvorbu moc obdivuji, vymalovánky a vystřihovánky a různé další věci jsem velmi ráda dávala svým dětem. Velice mě oslovil její životní styl, bydlení a za rozhovor jsem moc ráda!
    Dobře to tu vedete ženy!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Lucie, ženy děkují za přízeň, za chválu a slibují, že se budou snažit dál...

      Vymazat
  11. Blog Z lesa mám moc ráda a obyvatele toho malého domku taky (jak to jen takhle na dálku jde...). Děkuju za krásný rozhovor.

    OdpovědětVymazat
  12. Krásný rozhovor ... Díky za něj!

    OdpovědětVymazat
  13. Milé a osviežujúce - bývanie, tvorba a štýl...Díky ;)

    OdpovědětVymazat
  14. Skvělé povídání... Moc pěkný blog!

    OdpovědětVymazat