Istanbul

V Istanbulu jsem byla už několikrát, v průběhu posledních deseti let počtvrté.  Tahle čísla na začátku tu nejsou proto, že bych se snad, milí čtenáři, nějak chtěla vychloubat, ale mají svůj význam kvůli postupně se měnícímu pohledu na tohle město.  Kdybychom Anunkblog založili před těmi deseti lety, zřejmě by se mi o tom ošklivém, zaprášeném a hlučném městě psát nechtělo.  Dnes Istanbul vnímám pohledem člověka, který se zamiloval, i když to nebyla láska na ten úplně první pohled ...

A Czech girl  attending congress in Turkey, having a few hours spare time. All about one walk from Taxim square to Galata bridge in Istanbul. Summer smell, Turkish cuisine, tanned skin, crowded streets, lazy and relaxing evening in the city. Just few days before protests.

Na začátek se asi sluší napsat několik základních údajů, které cestovatelské příspěvky většinou ze své podstaty vyžadují, i když je vlastně všichni znají.  Třeba že Istanbul má vlastně víc obyvatel než celá Česká republika (něco přes třináct milionů), nebo to, že se tohle město rozkládá na dvou kontinentech, Evropě a Asii a že ten průplav mezi tím se jmenuje Bospor.  A taky Dardanely.

V Istanbulu jsem byla na kongrese, takže jsem nemohla navštívit všechno, co bych ráda viděla, buď poprvé nebo opětovně, ale poloha našeho hotelu kousek od hlavního náměstí Taxim mi umožnila alespoň jednu menší procházku. Můj dnešní pohled na Istanbul bude tedy limitován trasou mezi Taxim square a Starým bazarem.

Už tehdy bylo jasné, že se k něčemu schyluje,  i když tyhle transportéry jsou v centru vlastně stále.  Ovšem stejně jsem věděla, že tady půjde ještě o něco jiného. Mám silnou intuici a navíc ve vzduchu už tehdy trochu štípal slzný plyn. A jak to tak bývá, když jsem se tak procházela městem a říkala si, proč se mi vlastně dřív tolik nelíbilo, že je to hlavně tím, že tam postrádám zeleň.  A čtyři dny po našem odjezdu se staly ty velmi nepříjemné věci.  Měla bych k tomu řadu poznámek, ale to by vydalo na několik dalších příspěvků a dnes to má být o cestovaní. Takže pojďme dál třídou Istikal Caddesi, která vede z Taxim square ke Galata bridge.

Ta třída je hodně komerční a nákupní, což mě osobně hodně nebavilo, ale naštěstí se i mezi nadnárodními oděvními řetězci pozná, že jste v Turecku. Třeba když si chcete dát kebab. 

A nebo čerstvý džus. Ten z granátového jablka byl báječnej.

U těhle pánů jsem si koupila limonádu jenom proto, že mě přátelé přesvědčili, že to vlastně chutná jako Pompela.  Co k tomu říct ... asi jen tolik, že ta pětiletá holčička, která onehdá letěla s babičkou do Bulharska a v letadle dostala Pompelu, měla asi jiný chutě než dospělá žena procházející se po Istanbulu.  Ale nostalgické to bylo, to zase jo.

Ještě s Pompelou v ruce jsme postupně třídou Istikal Caddesi došli ke Galata Tower.  Krásné místo a hlavně letní atmosféra.  Vůně z okolních stánků, orientální hudba, dlažba rozpálená sluníčkem, vůně opálené kůže a zvuk rorýsů kroužících kolem věže.  Nahoře na Galata Tower je vyhlídková kavárna, kterou jsem si, jako většinu turistických atrakcí na svých cestách, odepřela.  Ale prý je z vrchu krásný výhled na Zlatý roh.  Tak možná příště.

A když už jsem zmínila Zlatý roh, navážu a zároveň pomalu dnešní příspěvek ukončím zmínkou o Galata bridge, který právě Zlatý roh přemosťuje.  Jak vidíte, docela frmol je tam.  Na druhém konci už je to jenom kousek na Grand Bazar, kam jsem nakonec taky došla, ale to místo by si zasloužilo samostatný příspěvek, tak to až někdy jindy.  Most Galata mě fascinoval vždycky.  Je to vlastně dvoupatrová stavba, nahoře na mostě samozřejmě jezdí doprava a přecházejí davy lidí, ale taky tam loví rybáři.  Vždycky tam jsou.  Takový folklórní prvek je to. Proto jsem vám vybrala fotku, kde je tak nějak vidět všechno, včetně mešit na druhém břehu.

V jedné z těch restaurací jsme se zastavili na večeři.  Turecká kuchyně mi lahodí a navíc jsem tam naučila, že vůbec není špatné ke všem letním jídlům podávat hustý bílý jogurt.  Báječně ochladí a chutná to skvěle.  Mám ještě hodně fotek a asi i postřehů z téhle krátké procházky, ale už tak jsem překročila délkou textu a počtem fotek anunkoblogovou normu.  A tak se rozloučím závěrečným pohledem na symbol pohody a relaxu. Kouření škodí zdraví, ano.  Ale letní večer v Istanbulu si to vyžadoval.  Turci říkají vodní dýmce nargilé.  Takže vám posílám jedno již noční nargilé a přeji pohodový týden.

Istanbulskou vycházku pro Anunkblog sepsala Jana

PS1: Já osobně jsem ve škole měla vždycky ráda dějepis. Ale nepamatuju se, že by nám někdy někdo říkal, že Istanbul je vlastně ta Konstantinopol, nebo ten slavný Cařihrad. A to si myslím, že jsem vážně dávala pozor.

PS2:  Byli jste také v Istanbulu? Jaké máte zážitky vy? A pamatujete na Pompelu?