Malmö

středa 11. září 2013

V minulých dnech jsem pracovně navštívila Švédské Malmö.  Původně jsem si myslela, že napíšu jenom jeden příspěvek, ale nakonec budou dva.  Ten dnešní o městě jako takovém a příště se na Malmö podíváme tak trochu Anunkovou optikou a projdeme nějaké výstavy a obchody s pověstným skandinávským designem.

Today about Swedish city Malmö, chapter one. Dedicated to the city life, changes happened within last 30 years, biking, environmental approach as well as some architectonic stops.  You all should know the popular bridge Oresundbron connecting Copenhagen and Malmö. I have been privileged to visit Turning Torso, the  Malmö's dominant, as well. Next time about design, creativity and art. 




Úvodní fotka je z přístavu (kdo by to byl, s tím majákem, řekl, že?).  Ten večer nebyl zrovna povětrnostně přívětivý a aby na vás hned z kraje neofouklo od moře, zastavme se na chvilku indoorově. Stejně jako v květnu v Istanbulu jsem i v Malmö byla na kongrese.  Úvodní řeč měl Ilmar Reepak, pan primátor.  A jeho přednáška byla tak zajímavá, že se s vámi musím alespoň o část podělit. Pan Reepak vyprávěl o historii lodní dopravy, loděnic a samotného přístavu.




Tak například že tohle (a jestli nějaký laskavý čtenář bude vědět jak se to správně česky jmenuje, ať mi dá vědět) bylo léta hlavní dominantou města, jež je bez kopců a proto dominanta byla vidět široko daleko. Jenže lodní doprava postupně ztratila na svém významu a přístav a loděnice postupně chátraly, až se celá obrovská plocha proměnila v jeden velký brownfield.





Když dominantu odvezli do Koreje a když ji bývalí lodní dělníci a řada obyvatel oplakala, byla nezaměstnanost ve městě skoro třicetiprocentní a browfield čekal na svoji příležitost.




A novou dominantu.  Kterou se stala budova Turning Torso jejímž autorem je Santiago Calatrava, který je autorem všech těch budov, díky kterým je dnes známá Valencie a nebo taky Curyšského nádraží Stadelhofen.  Pan primátor nám pyšně vyprávěl, jak Calatravu přemluvili, teda že vlastně ani moc nemuseli, protože jeho manželka je Švédska.


Turning Torso je obytná budova, která má, jak to tak u takových vysokých staveb bývá, na svém vrcholu vyhlídkovou restauraci. A tak vám můžu ukázat několik záběrů z vrchu. Třeba kousek nové čtvrti, která leží právě na místě původních browfileds.  Všimněte si domů u středu pravého okraje fotky. 




Tady na detailu z primátorské prezentace je vidět, že střechy jsou porostlé trávou, což je nejenom hezké, ale i v několika ohledech užitečné. A protože už tak je tenhle příspěvek třikrát delší než Anunkovská norma, zmíním se jen o tom, že tráva zpomaluje stékání vody při přívalových deštích, která se jinde ztratí v kanálech. 





Zde je důmyslným systémem sbírána a stéká do nádrží mezi domy. Děti na takovém sídlišti pak vědí, co jsou vážky, motýli a jiní další přirození obyvatelé tohoto mikoklimatického zázraku. Pěkné, že?






Ale zpět k oknu vyhlídkové restaurace. Taky je pěkně vidět most Oresundbron, který spojuje Dánskou Kodaň a Švédské Malmö. 






A ještě jeden záběr z vnitřku. Padesáté čtvrté patro, současný severský design se Španělským rukopisem. Nicméně, taky vám to trochu připomíná televizní věž na Ještědu



Už jsem se zmínila, že Malmö je rovinaté město a tak je nasnadě, že tady všichni jezdí na kole. Před naším hotelem bylo takovéhle pěkné počítadlo. Ten ukazatel je z doby kolem oběda a ty dvatisíce a kousek, to je počet cyklistů, kteří projeli ten den kolem. Od začátku roku tam bylo něco přes milion.




A na závěr něco trochu kreativního. Tenhle bicykl stál před obchodem s pletenými svetry. Na první pohled se mi zdálo, že se na tom docela dá jezdit. A dalo. Druhý den po pořízení tohoto snímku jsme viděli dámu, asi majitelku obchodu, kterak na kole jede přes náměstí. Bohužel jsem nebyla dostatečně hbitá fotografka tak vám vizuál nechám jen v představách.

Do příštího příspěvku z Malmö si můžete představovat i muzeum a výstavu ilustrací, obchod s jednoduchými a industrálními domácími potřebami, barevně textilní ráj Gudrun Sjoden. A mezitím virtuálně nasednout na centrálním nádraží do vlaku, který je za 30 minut na letišti v Kodani.



Při čekání na vlak je na pěknou vnitřní betonovou fasádu promítán film ze severské krajiny, rozdělený do jakože vlakových oken.  Fajn pokoukání na rozloučenou, viďte?  A jak se severské země líbí vám?











Facebook Pinterest Twitter Google +1 pošlete to dál

5 komentářů

  1. Nádhera! Díky za krásnou reportáž, těším se na pokračování.

    OdpovědětVymazat
  2. Miluju hlavně Dánsko, teď jsem četla, že Dánové jsou první na světě v pocitu štěstí, my 39 ....:-)

    OdpovědětVymazat
  3. Taky děkuju za report a těším se na výstavu ilustrací:)

    OdpovědětVymazat
  4. Hezké moc, severské země můžu. Ta dominanta již neexistujícího přístavu je portálový jeřáb na nakládku/vykládku/překládku.

    OdpovědětVymazat
  5. Díkz za všechny komentáře. Jsem ráda, že už vím, co je to za jeřáb! Co se týče pocitu štěstí, tak ta statistika by mě zajímala. Nedávno jsem četla knížku od Norského autora Thomase Hyllanda Eriksena, která se jmenovala Syndrom velkého vlka. Žádná velká hitparáda s těmi severskými státy...Nejšťastnější jsou podle něj nejchudší africké země. Protože mají o čem snít, zatímco lidi žijící v přebytku ne ... Díky za milou diskusi a dnes Malmo II.

    OdpovědětVymazat